Jiný pohled na stav břišního tance v Čechách po dvou letech
S odstupem času se opět vracím k tématu, o kterém jsem již jednou psala. Pokud chcete vědět na co navazuji, doporučuji si přečíst článek uvedený zde.
Protože se již odvažuji řadit mezi taneční profesionály, nemůžu se ve svých postřezích a názorech vyhnout jisté zaujatosti. Pohled kurzistky či tanečnice pohybující se v tomto oboru krátkou dobu, by patrně byl trochu odlišný.
Zásadní věcí asi je, že nelze příliš srovnávat orientální tančení jak ho známe u nás s původním, autentickým prostředím. Ač je nyní tento druh tance velmi populární, přece jen je součástí kultury, která nám Středoevropanům příliš blízká není. Většina zdejších lidí nerozumí ani hudbě (mluvím nyní o klasické a folklorní taneční hudbě, ne o tureckém či arabském popu), ani tanci jako takovému. Nemůžeme se ale za to na ně zlobit, protože to vyžaduje daleko hlubší průnik do kultury a historie tance, i do Orientu jako takového. O orientálním tanci zde stále vládnou určité nesprávně zažité představy, které dost tanečnic svým projevem bohužel ještě podporuje.
Spousta tanečnic upravuje a přizpůsobuje původní styly tance přístupu a chápání Evropanů, což bych osobně neviděla jako nějakou velkou tragedii – přece jen žijeme v té Evropě… Na druhou stranu, z některých vystoupení nebo i výuky přímo čiší neznalost úplné podstaty a základů orientálního tance. Já sama vytvářím různé fantazijní kombinace často a ráda. Ovšem v případě, že chci prezentovat nějaký tradiční tanec, snažím se co nejvíce o jeho autentickou formu. To ale nebývá zrovna jednoduché, a v případě folklóru je to obzvlášť těžká cesta – i po podrobnějším vysvětlení publikum většinou takový výstup přijímá s rozpaky a nepochopením. Myslím ale, že i za tohle to stojí. Kdo má sklony nebýt vždycky za třpytivou kabaretní princeznu a chce zkusit vrátit se občas k samotným kořenům, určitě ví o čem mluvím…právě lidové tance zobrazují tu prapůvodní energii a sílu, ze které lze čerpat.
Věc, která v České republice značně pokročila kupředu, jsou možnosti vzdělávání. Myslím, že po nepříliš dlouhém období improvizace, je tu snaha získat kvalitní a původní informace. Zároveň se zvyšující se popularitou tohoto tance se samozřejmě objevila spousta kurzů či seminářů nevalné úrovně, ale to je asi obdobné v každém oboru lidské činnosti. Většinou na pozvání českých tanečních studií si do české republiky našlo cestu mnoho zahraničních, a to i rodilých lektorů. Pořádají se různé zájezdy za poznáváním a tanečním vzděláváním na různé festivaly po Evropě, ale i do zemí na Blízkém východě. A pokud necestujete s nějakou agenturou či zájezdem - najít dobrou lektorku třeba v Turecku, i když jste tam nikdy předtím nebyli a nikoho tam neznáte, taky není zas až tak velký problém, jak by se zdálo...
O břišních tanečnicích tu byla řeč jako o „polonahých divoženkách“. Nakonec proč ne, každá tanečnice je osobnost vybírá si svoji image a cestu, kterou půjde. Každý má svůj vkus a upřednostňuje něco jiného. Vždy bude někdo lepší a někdo horší, některé tanečnice už jsou profesně vyzrálé, některé se teprve hledají. Podle mně je ale důležitý právě ten vývoj – neustrnout v mrtvém bodě a neusnout na vavřínech, protože orientální tanec je oblast tak rozsáhlá, že by stačila i na několik životů. Kvalitní kostýmy, hudba ani vzdělávání nejsou zadarmo, takže tanečnice, která na sobě chce pracovat musí počítat s nemalými investicemi svého času, energie a v neposlední řadě i peněz...
Proto se stále držím svého názoru, že tanec musíte milovat celým svým tělem i duší, a tuto svou vášeň a lásku se pak snažit předat jak svému publiku, tak ve výuce.
Pokud chcete vědět, jak se daří české tanečnici dobývat svět orientálního tance v zahraničí, přečtěte si: Shereen – dopisy z cest.