Již záhy po návratu z dovolené v Turecku minulý rok jsem věděla, že jsem v té zemi nebyla naposledy, protože mě opravdu chytila za srdce. Jako další cestu jsem si naplánovala město na Bosporu – Istanbul, který je prý kapitolou sama pro sebe, s čímž souhlasím. Na cestu jsem se vypravila opět s cestovní kanceláří. Pobyt trval asi 4 a půl dne, což je na takové město opravdu zoufale málo.
Celkový dojem byl v podstatě dobrý, ale pocity smíšené. Přispěla k tomu souhra okolností, které je myslím třeba osvětlit:
Počasí – věřili byste tomu, že v Istanbulu může být denní teplota necelých +10 °C, a k tomu za neustálého silného deště? Tyto podmínky dokázaly v poměrně krátké době znechutit i ty nejnadšenější turisty. Za opravdu rozporuplný musím označit zážitek, kdy celý den brázdíte areál opravdu honosného a překrásného sultánského paláce Topkapi, a jediná věc, na kterou dokážete myslet je, že je Vám zima a že máte mokro v botách... .
Ramadán – jak jsem zjistila, většina obyvatel Istanbulu zvyky tohoto svátku dodržuje – tj. jíst pouze za tmy. V momentě západu slunce všichni Turci zmizeli konzumovat potraviny někam do soukromí, a nebo se shromáždili v obrovských stanech, které byly postaveny na větších prostranstvích, aby v tomto období plnily funkci veřejných jídelen… Na náš program to mělo dopad takový, že přibližně v 17 hodin se uzavřely všechny obchody a instituce, a ulice byly doslova vylidněné. Ti chudáci, kteří si nestihli prohlédnout klenoty v pokladnici paláce Topkapi do západu slunce, byli od expozice nemilosrdně vyhnáni s tím, že se zavírá, přestože prezentovaná otevírací doba byla běžně podstatně delší a zvláštní vstupenka stála 10 Euro...
Celková atmosféra mi připadala stejná jako v jakémkoliv velkém městě – spousta lidí, všichni někam spěchají, jen jsou při tom víc v pohodě než my, Středoevropané. Na vlastní kůži jsem též zakusila jízdu taxíkem v dopravní zácpě – ten zmatek, který se tam děje na silnici, nemůžu přirovnat k čemukoliv, co jsem dosud ohledně dopravy zažila. Naprostý chaos osobních aut, autobusů, skútrů, přejíždění přes chodník, „myšky“, mezi tím se proplétají chodci… Nicméně, vždy jsme dojeli do cíle, a to vzhledem k situaci v poměrně krátké době. Jen taxikáře, kteří byli většinou úplně v klidu, asi musel dobře bavit můj zděšený výraz, když jsem to dění kolem pozorovala.
Mešity, obzvláště Sulejmanova mešita a mešita Sultána Ahmeta (Modrá mešita), byly velkolepé. Já jsem se ale lépe cítila v menších stavbách tohoto typu – třeba Princova mešita, v jejíž blízkosti jsme bydleli, měla meditativní a velmi uklidňující atmosféru, za kouzelného osvětlení malých lampiček, které Vám visí nízko nad hlavami. Mešitám na vrub musím ale přičíst to, že mi z mého pohledu připadaly vlastně všechny stejné.
Na Velký bazar nezbylo mnoho času a prošli jsme jen jeho část, ale i to málo stačilo k tomu, abych tam téměř přišla o rozum – až neuvěřitelná nabídka zboží všeho druhu, myslím, že na takovém místě by se daly utratit jakékoliv peníze, statisíce i pár drobných. Zboží pro orientální tance, které se v naší republice ještě stále většinou sháníte za vyvinutí velkého úsilí a utrácení nemalých částek, je tam plno a ve slušné kvalitě. To, za jaké ceny, záleží už jen na Vás. Nutno ale opět připomenout, že obchodník na Vás vždy vydělá, a jako perličku dodávám, že i v tom nejmenším obchůdku nedostatek hotovosti není žádný problém, protože všude můžete bez potíží zaplatit kreditní kartou...
Abych dala zadost i svému tanečnímu vzdělávání, byla jsem na soukromých hodinách u profesionální tanečnice Hale Cakir, která je nesmírně přátelská a sympatická osoba a skutečná Turkyně, ne Ruska či Ukrajinka, kterých v Istanbulu tančí převážná většina. Dostalo se mi tak nejen dalšího tanečního vzdělání, ale také jsem posbírala spoustu nových informací o tom, jak to vlastně chodí v oboru belly dance v zemi, která se dá označit jako původní. V Turecku se tančí hlavně egyptský styl, většinou s prvky nezanedbatelného tureckého folklóru a tureckým temperamentem, a to převážně na egyptskou hudbu nebo na hudbu s egyptskými prvky. Protože je prý spousta krásné turecké hudby, ale málo vhodné hudby, na kterou se dá tančit belly dance. Tam jsem též pochopila, že co se týká kostýmů, profesionální tanečnice nechodí nakupovat na bazar, ale většinou si nechávají šít kostýmy na míru v malých dílnách či studiích, na které běžný nezasvěcený turista ani nemá šanci narazit. Kvalita materiálů i zpracování takových tanečních kostýmů je nejspíš to nejlepší, co jsem dosud měla možnost vidět.
S Hale jsem se dostala též na soukromou oslavu, kde vystupovala, a kde jsem se setkala s několika profesionálními tanečnicemi z Kanady, takže to celkově bylo tanečně velmi zajímavé a přínosné.
Co ještě dodat? Istanbul si chci určitě zopakovat, nestihla jsem toho ještě spoustu jako turista i jako tanečnice. Jen pro příště budu asi volit teplejší roční období...